Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Tatínkem v šestém měsíci

3. 05. 2009 15:15:11
Tento článek jsem napsal již loni, před půlrokem na neveřejné stránky naší dcerky. Bylo to den po porodu, který jsme si představovali úplně jinak, hlavně ale o 3 měsíce později. Článek sem nedávám proto, abych si vyzkoušel redaktorské ambice. Pamatuji si, jak jsem v tu dobu na internetu s minimálním výsledkem hledal podobné příběhy, které by mi dodaly sílu. Zároveň chci vyzdvihnout práci lékařů a sester, kterou většina lidi bere jako samozřejmost. Proto článek i s videem zveřejním.

Pátek 26.9.2008 01:18

01.jpgTak už jí máme, semlelo se to ale o něco dříve než jsme čekali. Středa 18:00 pravidelná kontrola, ultrazvuk a vzápětí slova doktorky: "musíte ihned do porodnice, zařídím ať tam na vás čekají". Šok? ani ne, říkal jsem si doktorka přehání a byl jsem rád za tuto "přehnanou" péči. Příjezd do porodnice, kde nastal menší shon, už asi všichni odpočívali, je přece večer. Natočení monitoru miminka. "Manželku si tu necháme, máte připravenou výbavu pro mimčo?" věta, která ve mě vzbudila menší úsměv, protože přece rodíme až za 10-12 týdnů. "Tady máte oblečení, pojďte na pokoj a manžel vám zatím zajede pro osobní věci, minimálně hodinku se nic dít nebude, nebojte to stihnete domů a zpátky" Chovají se ke mně jako k nastávajícímu tatínkovi. Asi profesionální deformace sestřičky říkám si. Tipuji na nějaký nepřesný stroj, co jim ukázal nějaké blbé čísla.

Příjezd domů, naházení všeho co používá Pája v koupelně plus ručníky do tašky a odjezd zpět do porodnice. Přibalil jsem preventivně ještě notebook, abych jim mohl ukázat záznamy ultrazvuků od "správného" doktora, který se neplete.

Příjezd do porodnice. Na chodbě potkám doktorku a ptám se co se tedy děje. "Miminko musí určitě ven, v bříšku se mu nedaří, budeme řešit jak to provedeme, každopádně zítra nebo pozítří se tak stane. Budeme se snažit aby to bylo co nejpozději ať miminku dozrají plíce, maminka už proto dostala injekci" První nezvratná, hmotná zpráva o injekci mě trochu přizemní. Už to není jen konstatování, že něco asi. Už to je čin. Bude to mít důsledek. Pocit se mění, co teď? Vedou mě na pokoj za Pájou, utěšujeme se, že to bude fajn. Před půlnocí jedu domů s tím že v 8 ráno mám přijet, bude se rozhodovat.

7:30 příjezd. Nic se nerozhoduje, jen uvítací informace: "bude to dnes dopoledne, teď pojedeme na ultrazvuk, kde zjistíme případné problémy miminka, aby se na oddělení na miminko připravili." Na ultrazvuku není nic moc vidět, přehlednost špatná, plodová voda prakticky žádná. Pomůžou minulé záznamy v notebooku. Ještě že jsme si chtěli natočit každý ultazvuk na DVD. Před deseti dny celkem OK, před 5 týdny zcela OK. Včera a dneska úplně špatně. Miminko má ale všechno co má mít.

Příjezd na pokoj, začínáme vyplňovat papíry. Z ultrazvuku víme, že to bude holčička, chci alespoň potěšit Páju, píšu její favoritku. Jméno chlapečka - copak čekáme chlapečka? Napsat musíme, rychlé rozhodnutí. Jeden dědeček Pavel, druhý dědeček Pavel, na posteli Pavla - píšu Pavel... Přibíha sestřička, "jedeme... papíry dopíšete pak". Dopisuju ve stoje, předávám, odjíždíme, nestíhám se s Pájou rozloučit...

"Tady se postavte, tento sál je připravný pro miminko, vedlejší je pro maminku, zavoláme vás..." Stojím před prosklenými průsvitnými dveřmi sálu pro miminko. Uvnitř klid, zatím tam není nikdo. 30min se nic neděje. Přicházejí žákyňky. Vcházejí dovnitř, staví se aby nepřekážely, zavírají dveře. Čekám, adrenalin, pocity strachu o Páju, zima, opakované návaly slz zaháněné myšlením na něco hezkého. Jezdí kolem sestřičky, nechci vypadat jak slaboch. Docela se mi to daří.

9:30, najednou frmol, něco se tam děje. Minuta, ani ne, otevírají se dveře, sestřička: "pojďte se podívat". Úleva, kdyby se něco nepovedlo, určitě by mě nevolali. Vcházím dovnitř, od dveří 3 metry k hloučku doktor a sestry. Na stolečku položené něco drobného, na dálku nejde rozpoznat. Dokor ráno na ultazvuku říkal: "připravte se že to bude velmi malé miminko". Byl jsem připravený, smířený, viděl jsem to už i v televizi, nemůže mě to překvapit.

Tři kroky stojím a koukám. Hrklo ve mě. Velmi malé - slabé slovo. Spíše miniaturní, nebo kapesní, holátko, malé štěňátko, růžový miniaturní uzlíček, co kouká, co že se to děje. Hlavička na mě kouká a mrká a zbytek tělíčka je někde v mikrotenovém pytlíku, nebo v čem to je zabalené. Trošku se to hýbe a doktor s ním dýchá balonkem. Zvládnu jen: ".. a co Pája?...". Ví vůbec že se Pája jmenuje Pája? "Manželka je v pořádku, bylo to bez komplikací, miminko i trošku kvíklo a má tendenci samo dýchat". Dobré zprávy, připravovali nás na horší. "Zvážíme ho prosím" řekl doktor House, jak jsem si pojmenoval primáře neonatologie. Sympatický a lehce extravagantní chlápek na to že je to doktor. Probleskne mi hlavou kilo, snad i více. Z tabulek si pamatuji 30 týden/ 1250 gramů. "620 gramů" ozývá se sestřička. Šok podruhé, tak tohle už fakt není prdel.

Odcházím stranou, nechci překážet. Miminko vzápětí berou a odnášejí někam jinam. Mám počkat opět na chodbě až přivezou Páju. Čekám... Raději si zapisuji do telefonu váhu miminka, určitě bych to zapoměl. Z místnosti, kde jsem byl si pamatuju jen miminko, nevybavuji si tváře, počet lidí, vybavení. Dalších 30min... Vychází sestřička. "už se probouzí, povezeme jí..." Otvírají se dveře, pomáhám s postelí, skláním se nad Pájou a říkám 100x připravovanou větu: "Pajínko, máš holčičku". Řeknu to rozklepaným hlasem. Odpoví mi velmi tiše: "já nemůžu mluvit..." Jedu s ní na pokoj, sestřička mě vyhazuje, "teď jí nechte spát"

Jdu zjistit, kde leží Laurinka, říkali ráno, že bude někde v prvním patře nakonci. Nacházím to docela snadno. Zazvoním.. "přijdte až za 1/2 hodiny, teď jí připravujeme" Jdu počkat do auta. Je 10:30. Co teď? Asi oznámit tu novinu rodičům, tedy čerstvým babičkám a dědečkům. Píšu SMS, dělá se to tak přece, nějak šetrně ale, humor asi není namístě, krátce, výstižně a hlavně hned větu že jsou obě v pořádku. Brečím u toho, konečně jsem sám, dopisuju ať nevolají, že zavolám odpoledne, teď bych stejně nemohl mluvit.

02.jpg11:00, jdu zpátky k Laurince, jsem v pohodě. "Oblečte si plášť, návleky a pojďte dál". Konečně jí vidím celou, není to tak strašné, je hezká, zdá se mi větší, než před hodinou (asi zvyk už). Doktor House jí drží za ruku, tedy se snaží ukazováčkem rozevřít její dlaň. Říká, že je šikovná, že dělali ultrazvuk a testy a že se zdá že je vše v pořádku. Můžu si jí pohladit. Umýt ruce mýdlem, desinfekce, myju si ruce tak jak vídávám ve filmech, sestřička nic neříká, asi je to tak správně. Pohladit.. no jak ale. Dělám to co doktor, snažím se jí dát prst na dlaň, zareaguje, cukne sebou, zvedne druhou ručičku. Dýchá za ní pumpa, prý preventivně. Dostávám informace od sestřičky, chtějí abych jim donesl plenky, vlhké ubrousky, říkají mi kde to seženu. Dostávám vizitku, můžeme se přijít kdykoliv na Laurinku podívat a kdykoliv zavolat. Na inkubátoru je přilepený štítek. Nedochází mi, že je to ten človíček na kterého jsme čekali a že už má jméno a příjmení. Vůbec se necítím jako taťka. Připadám si jako někdo, kdo přišel očumovat inkubátor. Odcházím s pocitem respektu k sestřičkám a k životu. Jdu raději po schodech, nechci někoho potkat ve výtahu. Vracím se za Pájou, ta se mezitím probrala tak že vnímá, znovu jí říkám že máme holčičku a že je nádherná. Pája se snaží usmát, moc jí to nejde. Je jí špatně. Musím odejít a nechat jí spát, sestřička se netváří vlídně. Slíbím, že příjdu kolem druhé odpoledne.

Odcházím z porodnice chvilku před polednem. Hledám budovu se zdravotnickými potřebami. "máte plenky pro novorozence a vlhké ubrousky?" ptám se.. "kolik váží miminko?" ptá se... "620 gramů" odpovídám.. Nijak jí to nepřekvapuje. "Máme novinku, malinké plenky pro miminka do 800 gramů" beru jedno balení, je jich tam 30, snad to bude stačit. Kolik vlastně takové miminko potřebuje plínek?? Stejnou velikost má kartónek kapesníčků. Kupuju i ubrousky... "Ať vám roste" popřeje s vlídným úsměvem paní prodavačka. Odcházím do práce... pracovat nejde... Těším se na odpoledne znovu na návštěvu v porodnici... Čeká nás 90 až 120 dnů, než si Laurinku odvezeme domů, jak řekl doktor House... klep..klep..

Pokud jste dočetli až sem, asi vás zajímá pokračování. Nebojte, nebude další díl. Slova primáře se splnila do puntíku. Přesně po 120 dnech jsem se stal "opravdovým" taťkou. A to zmíněné pokračování? :-) Následující 4 měsíce v nemocnici, jsou ve zkratce v tomto videu. Snad bude tento článek oporou těm, kteří si právě prožívají podobný start svého potomka do života a ostatním třeba k zamyšlení při handrkování se o zdravotnických poplatcích.

Autor: Martin Gazda | neděle 3.5.2009 15:15 | karma článku: 36.00 | přečteno: 4598x

Další články blogera

Martin Gazda

Svoboda slova může být omezena, nebo to už neplatí?

Pokud namaluji zesměšňující karikatury matky svého kamaráda, nebo přítelkyni svého kamaráda vyobrazím jako prostitutku, vylepím v obýváku, kamaráda pozvu k sobě na pivo a on mi dá přes hubu, tak dostanu přes hubu. Mužů být jen rád, že kamarád není psychicky narušeny a frustrovaný, protože by mi třeba rovnou uřezal hlavu.

17.1.2015 v 12:05 | Karma článku: 18.08 | Přečteno: 1001 | Diskuse

Martin Gazda

Radikální islám je normální. Buďme v klidu.

V každé společnosti jsou radikálové, je jedno jestli je to islám vs. současní radikálové, nebo evropa vs. nedávný nacismus, připadně komunismus.

8.1.2015 v 7:48 | Karma článku: 6.21 | Přečteno: 860 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Jan Jílek

Maluj zase obrázky

Minulou sobotu jsem po padesáti letech vzal do ruky barvičky, kterým jsme kdysi říkali: „Vodovky ”. Má láska, jež mi ty barvičky půjčila a věnovala mi papír ze svého draze nakoupeného bloku, jim říká: „Akvarelové barvy.”

23.9.2017 v 0:45 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 47 | Diskuse

Roman Janas

Pomozte šířit příběhy válečných zajatců

Vážení přátelé, známí i neznámí, dovolte mi vás poprosit o vaši pomoc. V loňském roce to nevyšlo, i přesto se mi povedlo válečnou expozici, za pomoci mnoha hodin práce a drobných sponzorů, uvést do fungujícího stavu.

22.9.2017 v 19:48 | Karma článku: 5.81 | Přečteno: 98 | Diskuse

Alena Křehotová

„Vajíčko? Malíři?“

Malíři? Vajíčko? – Pro toho mám svíčkovou... Tohle z báječné televizní série Taková normální rodinka, napsané podle knížky Fan Vavřincové, s nezapomenutelnou Danou Medřickou, je naše oblíbená hláška vždy, když je třeba vymalovat.

22.9.2017 v 17:07 | Karma článku: 6.88 | Přečteno: 174 | Diskuse

Lucia Rien

V zajetí

Svoboda. Je? Existuje vůbec? Je někdo z nás doopravdy svobodný? Co to vlastně znamená svoboda? A proč po ní tak neskonale toužím? Poradí mi někdo návod na život? A ve své podstatě.. O co tady sakra jde?

22.9.2017 v 16:46 | Karma článku: 4.64 | Přečteno: 139 | Diskuse

Jiří Jiroudek

"Obávám se dne, kdy vývoj technologie předčí vzájemné lidské vztahy. To potom svět ...

To potom svět bude mít GENERACI IDIOTŮ"! Albert Einstein. I vzhledem k současnosti ten citát až zamrazí.

22.9.2017 v 14:49 | Karma článku: 6.62 | Přečteno: 194 | Diskuse
Počet článků 3 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2153
Muž středního věku bez spisovatelských ambicí se snahou udělat si na věc vlastní názor. Muzikant, pracovník v marketingu a reklamě.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.